Expedice Beskydy 2026

Den první a druhý

Pro letošní turisťák jsme zvolili Beskydy, vrátili jsme se sem po 12 letech, takže osazenstvo se samozřejmě obměnilo, účastníci z roku 2014 dnes pravděpodobně studují vysoké školy a možná s láskou vzpomínají…

Naším útočištěm se stal na 3 noci hotel Ondráš z Beskyd, přímo na úpatí Lysé hory. I proto se možná zrodil plán nočního výstupu zakončený pozorováním úchvatného východu Slunce, ale o tom později.

Cesta proběhla překvapivě hladce, dorazili jsme o hodinu dřív oproti předpokladu, a měli jsme tedy možnost užít si Medvědí stezku v okolí hotelu v celé její kráse, a to při hledání cca 150 dílků puzzle hned několikrát. Večer jsme potom skládali, lepili a kšeftovali, co to šlo. Následoval test plný záludných otázek o tom, jak probíhal celý den, a pak už rychle do postelí, zvláště pak ti, kteří se dobrovolně přihlásili na noční pochod – bylo jich celkem 14 a kteří to byli, je patrné na fotografiích níže. K tomu pětičlenný pedagogický dozor a v 1:45 se mohlo vyrazit.

Provázelo nás docela slušné horko (kdeže jsou loňské pochody v zasněžených Jeseníkách) a chlapci i děvčata nasadili vražedné tempo, takže jsme se – za svitu tisíců hvězd – přiblížili k vrcholu již kolem čtvrté hodiny ranní. Přiznáváme, že vzhledem k předpovědi počasí a jasné obloze v průběhu výstupu nás mlha na vrcholu celkem zaskočila, stejně tak silný vítr. Východ Slunce jsme si tedy prokřehlí ve 4:50 intenzivně představili a mazali dolů, abychom se zahřáli a stihli se před výstupem na Smrk – druhou nejvyšší horu Beskyd – aspoň hodinku prospat. Jak pravil pan učitel Pinkr, tři hodiny spánku plus jedna hodina k ránu, to už jsou čtyři a na tom se dá postavit den!

Výstup na Smrk, který už absolvovali úplně všichni, byl neméně náročný, ale bylo úžasné pozorovat, že nikdo neremcá, neduhy se překonávají s lehkostí a únava s humorem. Celý den provázelo soutěžní zápolení, které potom vrcholilo ve večerních hodinách. I ti, kteří absolvovali jen denní výlet, zvládli 18 kilometrů s velkým převýšením, ale před účastníky obou výstupů čítajících celkem 34 kilometrů pochodu a 1650 výškových metrů nahoru i dolů je potřeba smeknout.

V úterý nás čeká pestrý den, kde si alespoň dopoledne budeme moci odfrknout od fyzické námahy, ale zadarmo to – jako ostatně vždycky – úplně nebude. Uvidíme, co přinese…

Den třetí

Tak jsme se těšili, že si po náročném včerejšku trochu odfrkneme. Částečně nám to i vyšlo – dopoledne jsme strávili v Muzeu nákladních automobilů Tatra v Kopřivnici. Získali jsme spoustu cenných informací, muzeum mile překvapilo interaktivitou, určitě to byla zajímavá zkušenost, pěkně kontrastující s výdejem fyzické energie, který nás čekal odpoledne.

Šlo sice pouze o 14 kilometrů chůze, ale horké počasí a náročný terén (750 výškových metrů nahoru a dolů) z ní udělaly docela složitou bojovou disciplínu. Stoupali jsme naštěstí lesem, asi po hodině a půl jsme se ocitli na hřebeni mezi Pustevnami a Radhoštěm, odkud se nám otevřely nádherné výhledy. Dnes jsme měli štěstí, že jsme se mohli v hotelu Radegast občerstvit, a dále jsme pokračovali ke Kapli sv. Cyrila a Metoděje na vrcholu Radhoště. Nezbytné foto a zpět po hřebeni na Pustevny, cestou hra Tichá komunikace, která nadchla oba tábory: děti bavila z podstaty své věci, dospělí byli nadšeni z půlhodinového ticha. Sestup z Pusteven byl potom hooodně náročný na všechny svaly i klouby, klouzalo to v suťovém poli a byli jsme rádi, že se všichni dostali dolů vcelku.

Pestrý večerní program vyvrcholil drobnými divadelními kusy za použití vylosovaných turistických hlášek typu "Já říkal, že doleva.", "Za tím kopcem už to bude.", "Máme plán ... asi.", "To nevypadá na déšť.“ apod. Moc jsme se nasmáli a získali jsme i trochu nadhledu před zítřejším plánem zdolat Lysou horu, někteří během tří dní už podruhé…

Den čtvrtý

Ráno jsme si naposledy užili zdejší luxusní snídani, s cílem využít díky ní načerpanou energii pro výstup. Předtím ještě nezbytné balení s úklidem a vyhlášení výsledků soutěže. V 9:45, tentokrát bez dvou marodů, kteří dorazí s panem řidičem na místo vyzvednutí, již začínáme zvolna stoupat. Cesta se těm, kteří už ji znají, za denního světla zdá tak nějak jiná a delší, nicméně i přes přibývající únavu z uplynulých dní naše 40členná skupina dorazila na vrchol v podstatně kratším čase, než byl odhad portálu Mapy.cz. Po krátkém, ale nezbytném fototeroru u obelisku na úplném vrcholu jsme se občerstvili (to nám mimochodem zpestřilo přistání a odlet záchranářského vrtulníku, obdivovali jsme umění všech, kteří tuto náročnou službu poskytují) a v solidním tempu započali sestup, protože obloha zešedivěla a chtěli jsme opustit vrchol do bezpečných míst, kdyby přišla bouřka. A dobře jsme udělali – o několik desítek minut později opravdu začalo hřmít a byli jsme rádi, že už se pohybujeme v pásmu lesa asi dva kilometry pod vrcholem. Po několika desítkách minut se bouřka i lehký déšť utišily a měli jsme za to, že máme vyhráno. Platilo to však jen na 50 %. Bouřka už nepřišla, slejvák ano. Kdo neměl pláštěnku (a nebylo nás málo), mohl oblečení ždímat. Všichni však brali tuto situaci s humorem (jistě i díky skutečnosti, že autobus byl už nedaleko), naštěstí i pan řidič, který byl nápomocný i poté, co se mu 40 vodníků nacpalo do autobusu… Cesta domů probíhala v netradičně bujaré atmosféře – hry, zpěv, skákací hrad na odstavném parkovišti… Jedenáctý ročník, provázený mimořádně krásným počasím, se vydařil. Jaký asi bude dvanáctý?