Fotogalerie

Náhodný výběr z galerie

Náhodný výběr z galerie

Návštěvnost

Návštěvnost:

ONLINE: 1
DNES: 86
TÝDEN: 86
CELKEM: 439042

Navigace

Obsah

EXPEDICE JIZERSKÉ HORY

            Nejvyšším vrcholem, jehož zdoláním jsme se rozhodli oslavit páté výročí založení tradice našich horských expedic, se stal Smrk v Jizerských horách. Jasnou volbou bylo ubytování na Šámalově chatě na Nové louce u Bedřichova. Historie bývalého loveckého zámečku se táhne již od 18. století, kdy býval panským domem přináležícím bývalé významné sklárně.

Neděle 28. května

            I termín je tradiční – scházíme se v neděli 28. května ráno, nikdo na nic nezapomněl a tak, 3 minuty před plánovaným odjezdem (!), už máváme Mrákovu zalitému sluncem. Cesta probíhá zcela bez komplikací, i na Rudné u „mekáče“ jsou všichni disciplinovaní, nakupují a konzumují rychle, a tak jsme na místě v pravé poledne.

            Chata je obsypaná výletníky, tak opouštíme rychle autobus, necháváme v něm věci, a po ošetření čtyř odřených kolen (pády na „holé rovině“ budou doprovázet v podstatě celý zájezd) vyrážíme pěšky do lanového centra v Bedřichově, kde máme objednaný program.

            Je krásně, cesta lesem rychle ubíhá a za chvíli už nás zdraví personál lanového centra: „Ááá, psohlavci jsou tady!“ Dělíme se na dvě skupiny, jedna už poslouchá instruktáž, druhá vyráží mravenčí stezkou na rozhlednu Královka. Několik dětí (ranění nebo ti, kteří lana zrovna nemusí) se potom odebírá na discgolfové hřiště.

            Je vidět, že jsme přivezli převážně zkušené lezce, po instruktáži vyrážejí plní chuti do korun stromů a až na Lukáška, který (velmi správně již na začátku) vyhodnotil, že to nebude šálek jeho kávy, všichni absolvují nadšeně a bez problémů.

            Na Královce se potom kocháme tím, co si v následujících dnech „osaháme“ zblízka – z jedné strany Smrk, z druhé Ještěd. Obě skupiny jsou (k lítosti většiny zúčastněných) hotovy tak brzy, že není třeba autobusu – zvládneme se pěšky vrátit tak, abychom se stihli ubytovat a v 19 hodin seděli u večeře.

            Při obsazování pokojů zjišťujeme, jaký je to tady labyrint. Někteří bloudí ještě třetí den. Boloňské špagety k večeři jsou výborné, nikdo nepůjde spát s prázdným žaludkem. Víťa je smutný, že nemá baterku – chtěl by v noci pozorovat jeleny! Večer je volno, někdo si přijde zazpívat, někdo hraje ping-pong, skupina dětí si venku pinká nebo hází frisbee.

            Večerka ve 22.00, zítra nás čeká náročný den.

Pondělí 29. května

Po výborné bufetové snídani nandaváme batůžky a odcházíme si splnit hlavní cíl naší expedice – výstup na Smrk. Už ráno je i v těchto nadmořských výškách docela horko, ale jsme radši, než kdybychom se museli brodit deštěm a mlhou jako v případě snad všech předchozích ročníků.

            Kolem Blatného rybníka a Tetřevího kříže docházíme na Kristiánov – bývalou sklářskou osadu, kde dnes stojí několik romantických chalup. Dále pokračujeme s několika krátkými odpočinky na Smědavu. Míjíme odbočku na asi nejzajímavější místní vrchol – Jizeru. Na vrcholu jsou dva výrazné skalní útvary, které jsme včera viděli z Královky. Nabídka učitelů, že bychom si tam mohli odskočit, se nesetkává s úspěchem. Vláďa z neznámých důvodů nese Vaška na zádech, asi trénuje. Na Smědavě nám přichází vhod otevřená restaurace s velkou terasou, kde můžeme konzumovat zakoupené i donesené jídlo. Spokojeně se rozvalujeme na lavicích či v lehátkách a nicneděláním trávíme skoro třičtvrtě hodiny. Potom je čas vyrazit – přece jen, je před námi ještě kus práce.

            Letos je celá skupina výborně fyzicky vybavena, jdeme prakticky všichni pohromadě, nikdo se neloudá. Cesta je zvlněná, míjíme Předěl a na rozcestí s názvem Nebeský žebřík je před námi konečně pořádné stoupání. Žebřík do nebe to tedy opravdu není, ale trošku do kopce to je. K tomu 25 stupňů, přímé slunce, a na vrcholu toho máme dost. Ale jsme TU!

            Po krátké stávce projevené sezením či ležením na zemi se většina sbírá a hrabe se na rozhlednu. Ta zde stojí teprv několik let a je z ní opravdu krásný výhled nejen na Jizerské hory, ale i východní část Krkonoš či České středohoří. Potkáváme se tu se skupinou dětí zřejmě z nějakého diagnostického ústavu, mají na každého z nás nevhodné poznámky. Snažíme se nevšímat si jich a v duchu cítíme intenzivní úlevu, že tohle u mrákovských řešit nemusíme. Aspoň ne u těch, kteří dobrovolně vyrazili šlapat do hor…

            Po povinné chvilce fototeroru se nám daří zajistit ucházející hromadnou fotografii a začínáme pomalu sestupovat. Kroutíme už asi dvacátý kilometr, když se nám do cesty „přimotá“ skalní vyhlídka na Paličníku. Nikoho nenutíme na ni vystoupit, nicméně asi polovina dětí si nenechá ujít další z krásných rozhledů. Potom už vzhůru dolů podél Bílého potoka, velmi vhod nám přijde studánka s mimořádně chutnou a velmi studenou vodou. V obci Bílý potok máme sraz s autobusem, háček je v tom, že vesnice sama o sobě je dlouhá asi 4 kilometry. Zakoušíme kouzlo mobilního telefonu a pan řidič je tak hodný, že pro schvácené a zvondané poutníky přijíždí z dolního konce ke kostelu.

            Přes hory to napřímo nejde, takže cesta zpátky na Šámalku trvá půldruhé hodiny. Během ní se stíhají vyspat nejen malé děti, ale i puberťáci a někteří dospělí…

            Po chvilce osobního volna a večeři nastává čas odměnit všechny za dnešní vynikající sportovní výkon. Rozdáváme diplomy, třešničkou na dortu je potom zvláštní ocenění těch, kteří s mrákovskou školou zdolali v pěti letech už šest nejvyšších vrcholů, jmenovitě Sněžku, Lysou horu, Králický Sněžník, Praděd, Velkou Deštnou a Smrk.  Skupinka je genderově vyvážená, jsou to tři kluci a tři děvčata, jmenovitě: Kristýna Krátká (9. třída), Míša Fajfárková (7. třída), Štěpka Märzová (6. třída), Kristík Váchal (6. třída), Filip Kabourek (8. třída) a Milan Jarina (8. třída). Všichni ostatní ještě obdrží turistický pas, kde mají potvrzené předchozí výstupy a prázdné kolonky pro vrcholy budoucí.

            Čas se nachýlil, opět někteří neodolávají možnosti si zazpívat (mladší ročníky) nebo si zahrát pinčes (starší, velkým lákadlem je možnost porazit pana učitele). Nevím, jak sportovci s pálkou, ale malí zpěváci si můžou ústa roztrhnout, jak zívají. Ještě tedy pár písniček na přání a dobrou noc!

Úterý 30. května

            Dnešní ráno se nijak neliší od předešlého, zase jsme rychle vypraveni na další dobrodružství. Protože bychom ale až do Frýdlantu nedošli, trochu se popovezeme. Přesouváme se na Oldřichovské sedlo, z něhož nás čeká asi 12 km vycházka přírodní rezervací Jizerskohorské bučiny.

            Ráz krajiny je jiný než včera – listnaté lesy, spousta skalních útvarů, moc krásná a tajemná krajina. Pochod nám zpestřují jednotlivá zastavení naučné stezky. Zpočátku se hrabeme hodně do kopce, ale vypadá to, že regenerace po včerejšku proběhla bez komlikací.

            Prvním dnešním cílem je Skalní hrad, zdoláváme ho po skupinkách, protože to chce přece jen trochu ostražitosti, kázně a jistý krok. Nahoře je krásný výhled. Vidíme do Krkonoš, do Polska, do Německa, zkrátka kam oko dohlédne.

            Na rozcestí Hřebenový buk usedáme, svačíme, je dusno a parno. Po improvizovaném obědě pokračujeme dál a v dáli hřmí. Asi se i mění tlak, Matymu dvakrát docela intenzivně teče krev z nosu. Při čekání na Matyho zotavení jsme hlavní bioložkou výpravy paní učitelkou Anderlovou nabádáni k prozkoumání geologické stezky, na kterou jsme zrovna natrefili.

            Potom už rychle šlapeme do Frýdlantu, hřmění se přibližuje a spadne i pár kapek. Oproti loňskému zážitku z Velké Deštné je to ovšem jen čajíček….

            V plánovaný čas jsme ve Frýdlantu, posvačíme a už si pro nás přicházejí slečny průvodkyně. Menší děti odcházejí na dětskou prohlídku, která by měla být méně dlouhá a více interaktivní. Asi byla, protože děti byly spokojené a zároveň smutné, že už skončila. Větší děti absolvují prohlídku dospěláckou, se spoustou více či méně užitečných informací z historie frýdlantského panství. Kdykoliv padlo jméno dědičky zámku Klotyldy, mrákovští puberťáci, bůhvíproč, propukli v hurónský smích. Protože to byl ovšem jejich jediný prohřešek proti etiketě, utržili jsme pochvalu za vzorné chování.

            Během prohlídky se spustil liják, ještě párkrát zahřmělo. Než jsme vyšli ven, bylo po všem, přesto jsme rádi, že pro nás pan řidič přijel až k branám zámku. Během zpáteční cesty autobusem opět většina poklimbává. Po návratu máme před večeří ještě dost času na odpočinek i roztodivné hry (spousta dětí je venku na okolních loukách), už je zase pěkně. Program po večeři se nijak neliší od předešlých večerů, zase jsme o den unavenější, tak doufáme, že všichni budou spát jako jezulata.

Středa 31. května

            Jako jezulata spala většina – ale ne všichni. Přijali jsme stížnost pana kuchaře na noční výstřelky chlapců z pokoje v zadní části traktu, kam ucho učitelovo nedosáhlo (abych nezavdala příčinu k nespravedlivým odsudkům, prohřeškem byl pouze hluk, nic dalšího). Shodli jsme se na tom, že co se na zájezdu upeče, to se taky sní, a zvolili jsme alternativní trest – když mají chlapci tolik energie řádit v noci, nechť jdou dnes na Ještěd pěšky – my jim z lanovky rádi zamáváme. Otázkou je, do jaké míry šlo o trest, protože dalších pět nadšenců se přidalo dobrovolně…

            Na Ještěd jezdí visutá lanovka – 2 kabiny proti sobě. S první skupinou se nečekaně při cestě zastaví a ďábelsky se rozhoupe. Malé děti ječí, jak kdyby je na nože brali. Obsluha suše konstatuje, že jim to takhle zlobí už od včerejší bouřky a že se nahoru asi nedostanou. Nakonec ale vše dobře dopadne a i druhá skupina ve zdraví dosahuje vrcholu.

Na Ještědu čekáme na pěšáky. Při tom se občerstvíme, pokocháme rozhledem a potom už pokračujeme dolů, směr Pláně pod Ještědem. Tam opět relaxujeme – dnes máme totiž všechno za odměnu. Na kopec lanovkou, pěšky jen z kopce a ještě každou chvíli odpočinek. Cestou po Rašovském hřbetu se nám otevírají krásné výhledy do všech stran, v duchu se loučíme s horami a blížíme se k cíli. Tam už na nás čeká autobus – do Prahy klimbáme, pak se posilníme v „mekáči“ na Rudné a od ní zpíváme až do Chotěšova. Pak už jen loučení. Zvládli jsme to jen s pár odřeninami, zase se nám to povedlo a zase se těšíme na příště!