Fotogalerie

Náhodný výběr z galerie

Náhodný výběr z galerie

Náš dočasný domov

Návštěvnost

Návštěvnost:

ONLINE: 2
DNES: 448
TÝDEN: 448
CELKEM: 355784

Navigace

Obsah

EXPEDICE JESENÍKY - KRÁLICKÝ SNĚŽNÍK

Vážení rodiče, pokud máte zájem o cca 400 fotografií z Jeseníků v plné velikosti, napište na lucie.formanova@tiscali.cz, zašlu vám přístupové údaje na úschovnu, kam jsem je (zazipované) uložila. L. Formanová


NEDĚLE 24. 5. 2015

            Scházíme se v nemilých 6.15, ale překvapena jsem již třetí rok po sobě mile - všichni včas na místě, ani jedna zapomenutá bezinfekčnost, v plánovaných 6.30 vyjíždíme!! Při pohledu do zpětného zrcátka to vypadá, že jsme ostře sledovaným vozem vládní kolony - všichni tlumačovští rodiče nás totiž doprovázejí až do místa svého bydliště…

            Cesta až do Prahy probíhá v klidu, děti ještě vstřebávají nepříjemné ranní vstávání. Za Prahou už se začínají množit dotazy ohledně zastávky na čurání a svačinu. Když pan učitel čelí asi desátému dotazu: „Pane učiteliiii, mně se chce čůrat, kdy budeme stavět?!“ uzemňuje zvědavce ráznou odpovědí: „U Poděbrad!“ Tato (vzhledem k věku tazatele zcela abstraktní) odpověď zvídavého třeťáka zcela uzemňuje a on se vrací zpět na své sedadlo, očekávaje Poděbrady. Tam jsou potom děti mile překvapeny přítomností McDonaldu, který mají slíbený za zásluhy až při zpáteční cestě. Omezujeme nákupy na čtvrthodinovou rychlovku. Paní učitelka Anderlová popohání poslední opozdilce. „Víťo, snědl jsi to vůbec?“ ptá se při pohledu na vrácený tác, jehož obsah vypadá netknutě. „Nesněd, ale když už máme jít!“ Víťa si vzal k srdci pokyn nezahltit autobus obalovými technikami, takže se pro jistotu zbavil i jejich obsahu. Vše je zachráněno, tortila i s majitelem putuje do autobusu s podmínkou, že se oba pokusí nedrobit…

            Před Hradcem dálnice končí, cesta se začíná povážlivě kroutit, tak si ji (jistě k velké radosti pana řidiče, který k tomu ovšem svolil) zpestřujeme hromadným zpěvem. Potom už se jen kocháme a napjatě očekáváme cíl. Ten přichází po téměř osmi hodinách od startu z Mrákova, takže jsme rádi, že si můžeme trochu protáhnout těla. Paní v hotelu Figura, s níž vyřizuji parkování autobusu, s půvabným moravským přízvukem konstatuje, že jsme chudáci, neboť venku je „zima jak sviňa“. Pro nás nic nového pod sluncem, i to se bohužel stává nepsaným pravidlem našich (dnes si již troufnu říci tradičních) výprav do hor.

            Náš sokolský autobus necháváme i s panem řidičem jejich osudu na Ovčárně a vyrážíme vstříc Švýcárně - místu našeho budoucího třídenního pobytu. Protože by však byla obrovská škoda minout nedaleký Praděd, musíme si tam „odskočit“. Kvůli němu jsme sice nepřijeli, ale lepší než jeden nejvyšší vrchol jsou bezesporu nejvyšší vrcholy dva! Po prvních pár metrech si nemůžeme odpustit malou koulovačku zbytkem (pravda již trochu špinavého) sněhu, který ještě od zimy nestihnul roztát. No jestli je tu pořád takhle, není divu.

            Po dvou kilometrech odbočujeme tam, kde tušíme vrchol. Fičí tady, ale díky tomu se nám zničehonic otevírá pohled na jeho symbol - vysokánský vysílač. Je to napínavé, vždy se nám ukáže na pár sekund a pak zase mizí v neprostupné mlze. Mimo vysílače nahoře stojí také hotel, v jehož hale se trochu ohříváme a kupujeme turistické známky. Ta zdejší je obzvlášť cenná - má totiž číslo 1. Rozhlednu z pochopitelných důvodů pro dnešek vynecháváme. Hromadnou fotografii si ovšem nemohu odpustit, i když pravda je taková, že TAKOVÝHLE obrázek jsme mohli pořídit naprosto kdekoli - jedinou podmínkou by byla přítomnost mlhy tak husté, že by se dala krájet…

            Potom už hurá na Švýcárnu - nejstarší a nejslavnější boudu v Jeseníkách. Je přesně taková, jakou jsme si ji představovali. Jednoduchá, dřevěná, poskytující zázemí zmrzlým a hladovým pocestným. Počasí se trochu umoudřilo, takže činíme (jak se později ukázalo) velmi prozřetelnou věc - skupinovou fotografii s chatou v pozadí. Kdykoli později by se nám to totiž podařilo jen za šera nebo v mlze či dešti. Po ubytování si pochutnáváme na borůvkových knedlíkách. Seznamuji děti se zítřejším programem a snažím se jim vysvětlit, že vzhledem k jeho náročnosti by bylo pěkné, kdyby šly včas spát. Samozřejmě se mi vysmály, ale nakonec to po tom dnešním nekřesťanském ranním vstávání nebylo tak zlé.
 

PONDĚLÍ 25. 5. 2015

            Ráno je sice mlha, ale neprší. Ve čtvrt na devět už míříme do Videlského sedla, kde by nás měl čekat autobus. Je to pěkných pár set výškových metrů z kopce dolů, takže ideální rozcvička. Autobusem se přesouváme do Stříbrnic, výchozího místa pro výstup na Králický Sněžník, jehož zdolání je hlavním cílem naší výpravy. Cestou míjíme sedm obrovských větrných mlýnů, projíždíme přímo pod nimi a působí na nás až skoro děsivě. Kupodivu počasí se spíš vylepšuje a když ve Stříbrnicích opouštíme teplou náruč našeho autobusu, probleskuje i sluníčko. Nic nám tedy nebrání vyrazit.

            Hned na počátku stoupáme docela zostra, had těl se natahuje. Na první zastávce konzumujeme papriky, jimiž nás vybavil personál chaty - doma by se většina dětí jistě ošklíbala, tady jsou vděčné - proti smrti hlady i zelenina dobrá. A osvěží! Pokračujeme, každý si zpestřuje cestu po svém. Někdo brblá, jiný vypráví vtipy, další se opírá o hůl, čtvrtý mlátí klackem kolem sebe, pátý vrhá kameny do údolí. Co je ale nejdůležitější - všichni při tom JDOU!

            V sedle Pod Ludmilou se dá tvrdit, že je polojasno. Zbývá nám ještě 250 výškových metrů a nálada je výborná. Vzpomínáme na Sněžku a neustálé počítání, aby nám tam v té mlze někdo nezůstal. Jenže tam nás čekala na vrcholu aspoň hospoda, zatímco tady pod vrcholem kamenný slon. Ten nám asi čaj neuvaří.

            Porost se začíná snižovat do podoby kleče - neklamná známka toho, že cíl je na dosah ruky. Ještě dvě krátké pauzy, pár fotek u hraničního patníku, a … už ho vidíme! „Jéé, ten je mrňavej!“ ozývají se zklamané hlásky kolem. Do kamene vytesaný slon stojí na místě bývalé chaty, která musela být stržena poté, co se zjistilo, že je v havarijním stavu. Čekáme, než se všichni dostaví, a potom nastává má oblíbená chvilka fototeroru - aranžuji děti i dospělé ke slonovi a dobíhám k nim, aby samospoušť zachytila přesně to, co potřebuji. Ještě jednou … a už prchají. Stále totiž nejsme na vrcholu. Ten je ovšem na dohled, takže se mu vydáváme vstříc s úsměvem na rtech (tedy většina z nás, abych byla přesná). Cestou ochutnáváme pramen řeky Moravy - je nejvyšší čas, většina našich lahví již zeje prázdnotou. Po výborném pramenitém dopingu jsme na vrcholu za pár minut.

            Nestačíme se divit, jak to vypadá, když nejvyšší vrchol českého pohoří poskytne turistům panoramatický výhled. Na Sněžce jsme měli jedinou starost, abychom se v té mlze neztratili, na Lysé hoře to bylo o trochu lepší, ale v zimě a mrholení nás spíš zajímalo, kde si dát horký čaj. Teď si to tedy můžeme vynahradit.

            Vrchol je velmi rozlehlý, fotíme se na skále sestavené z balvanů, které zde musela navršit ruka člověka. Kochajíce se zde trávíme necelou půlhodinku, když nechtíc vyslechnu následující telefonický hovor (slyším samozřejmě pouze přítomnou stranu): „Mami, my se sem táhnem jako magoři, furt do kopce, máme žízeň, sme zpocený jak myši, a víš, co tady JE?! (chvíle pauza) Niiiiiiiiiiiiiic!!!“ Poté dotyčná předává telefon své mladší sestře: „Úplně skvělý … ne, nebolí … krásný … supr, tak ahoooj!“ Nechce se mi věřit, že se dívky účastní stejného zájezdu…

            Sestup je rychlý, potkáváme skupinu turistů, kteří naše děti obdivují, že toho (na první pohled i ochotně) tolik našlapouu. Ještě že se jich na nic neptají… Docházíme k chatě Na návrší - jediné, kterou při cestě míjíme, navíc už téměř u cíle. Dáváme pauzu, která nás dnes bude stát nejednu kapku potu, o klení nemluvě - ale o tom v této chvíli netušíme.

            Točí tady Kofolu, na niž mají - bohužel - chuť mnozí z nás. Obsluhující paní ji zřejmě točí prvně, takže sklenice nechává stát pod pípou. Kofola do nich padá jako bezmála půlmetrový vodopád. Paní se velice diví, jak Kofola pění…Peníze ovšem vybírat umí, takže máme zaplaceno asi 20 roztočených nápojů, do nichž zvolna (opět metodou vodopádu) přidává drahocenné mililitry nápoje. Než se dočkáme, uplyne téměř třičtvrtě hodiny. Přesně ten čas, který nám potom chybí, abychom včas vyjeli autobusem na Ovčárnu (výjezdy a sjezdy totiž fungují kyvadlově v časových intervalech - nestihnete-li, hodinu čekáte). Řešení, jak stihnout večeři dříve, než personál Švýcárny usne, je nasnadě: vyšlapat rovnou z Videlského sedla! Vědoma si toho, že jednou z klíčových dovedností učitele je milosrdná přetvářka, snažím se děti přesvědčit o výhodnosti tohoto manévru - jsou to přece necelé tři kilometry! Děti jsou tady ale tak nějak bysřejší než ve školních lavicích - snadno jim dochází, že jde o stejnou cestu jako dnes ráno, ovšem s jedním nepatrným rozdílem: směr je opačný…

            O průběhu neplánované túry se netřeba rozepisovat. Všichni ji zvládli, i když nadšení z nich zrovna nesálalo. Díky ní jsme se ovšem večer mohli pochválit za úžasné skóre: 23 km s převýšením 1350 metrů! Myslím, že jde o mrákovský rekord. (Nepíšu prozatím, neboť bych zřejmě příští rok musela jet sama…)

            Po večeři (výborná houbová polévka a špagety s masovou směsí) se už jen poplácáváme po zádech a odměňujeme - všichni obdrží diplom za zdolání Králického Sněžníku, 20 (!) statečných potom čestné uznání jako držitelé tzv. Trojkoruny - výstupu na Sněžku, Lysou horu i Sněžník. Dnes nemusíme při zahánění výletníků do ložnic činit ani extrémní nátlak, jsou opravdu utahaní. Všichni zaslouží obdiv a respekt, zejména ti nejmenší - šest třeťáků absolvovalo dnešní program bez zaváhání!
 

            ÚTERÝ 26. 5. 2015 

            Ranní pohled z okna nevěstí nic dobrého - mlha, kam oko dohlédne, a to moc daleko není. Během snídaně se nic nemění, takže kážeme pláštěnky, po zjištění, že je venku 5°C, také teplé oblečení. Exkurze do elektrárny Dlouhé stráně je zaplacená od února, takže nezbývá než vyrazit.

            Snažím se děti přesvědčit, že i takové počasí má jistý půvab, a navíc v našem případě bohužel i tradici, ale moc se mi je obměkčit nedaří. Jedině snad tím, že až k přehradě jdeme opravdu výhradně z kopce. I to je ovšem namáhavé, kopec je prudký a vzhledem k dešti to i pěkně klouže, ale aspoň se nepotíme a nezadýcháváme.

            Po včerejší složité komunikaci se slečnou z infocentra zprostředkovávajícího tyto exkurze, která netuší, že přehrada má hráz a že k ní od infocentra, kde zřejmě právě sedí, vede modrá turistická značka, očekáváme kilometr pod hrází dolní nádrže elektrárnu. Kde nic tu nic, slečna má telefon nedostupný a jedenáctá (čas objednané exkurze) se blíží. Přidáváme do kroku, každá další zatáčka je pro nás nadějí a následným zklamáním. Dorážíme na křižovatku a hle - zjevuje se autobus. Zastavuje: „To jste vy, těch 40 děcek na jedenáctou? Tak si nastupte!“ Inu - štěstí přeje připraveným. Ovšem taky by se dalo říct, že máme víc štěstí než rozumu…

            Exkurze celá byla velmi zajímavá, ale vrcholným zážitkem naší výpravy byla kratičká, leč velmi nápadná epizoda. Jdu popohnat děvčata, která se zdržela na toaletě. Protože stále ještě stojí frontu, zatímco „na pánech“ je prázdno, v rámci urychlení se rozhodnu odskočit si tam. Jenže ouha, při snaze opustit kabinku dveře nejdou odjistit! Naštěstí tuším o blízkosti kolegyně, kterou si volám na pomoc. Po několika sekundách slyším z přednáškové místnosti hurónský smích. Za chvíli přicházejí dva(!) údržbáři a snaží se mě vyprostit s hláškami typu „Klidně se u nás posaďte, mladá pani!“ apod. Přednášející si ještě neodpustí poznámku o kamerovém systému, který vyhodnotil, že na pánské toaletě je žena, a proto ji nepustil ven. Zkrátka Noc na Karlštějně jedenadvacátého století…

            Sice jsem přišla o začátek, ale i tak bylo informací více než dost. Dva krátké filmy nám odhalily krásu horní nádrže alespoň v elektronické podobě, což je dobře, protože tušíme, že na vlastní oči toho mnoho neuvidíme. Po přednášce se noříme do nitra kopce, v němž je zabudovaný celý ovládací systém k tomuto celoevropsky proslulému veledílu. Potom se vezeme autobusem k horní nádrži, o celých 500 výškových metrů nahoru. Adekvátně tomu se mění i počasí - teplota klesá, zatímco mlha houstne. Po překonání 80 schodů z parkoviště na hráz jsou z nás rampouchy. I když stojíme těsně u zábradlí na břehu nádrže, nedohlídneme na hladinu… Opět neodolám a aranžuji děti k zábradlí, tentokrát rychlost vytvoření fotografie láme všechny rekordy.

            Součástí exkurze má být procházka po obvodu nádrže. Děkujeme pěkně, nemusíme všechno. Naskakujeme zpět do autobusu a zvažujeme, co s načatým odpolednem. Plán byl jasný - romantická procházka, svačina obohacená pamoramatickým výhledem, cesta lanovkou… Skutečnost je následující: při obchůzce bychom se ztratili, na lanovce zmrzli… Pan Andrle by vzhledem k uzavírce hlavní silnice přes Červenohorské sedlo najel 120 km, aby nám ušetřil hodinu chůze do kopce. Plán dostává jasné obrysy: nejrychlejší cestou domů!

            Protože uvažujeme nahlas, vkládá se do našeho plánování vedoucí exkurze a za chvíli se v autobuse objevuje paní, která prý okolí důvěrně zná.  Ukazuje nám, kudy se vydat podél Česnekového potoka, který pramení právě u Švýcárny. Asi budeme mokří, stezka je sotva patrná, ale jinak velmi romantická…

            Do svahu nastupujeme tam, kde si myslíme, že je to správně. Zabloudit není kam - kopec je jen jeden, s dlouhým a širokým hřebenem, takže rovnou za nosem vzhůru! Jen to sotva znatelné vysychající koryto nám trochu nezapadá do kontextu dechberoucích vodopádů, které nám paní v autobuse naslibovala…

            Asi v polovině cesty ocas našeho hada už začíná trochu stávkovat, zatímco hlava zažívá neobyčejnou podívanou: kamzík! Chudák je asi v šoku, tolik lidí v hloubi lesa vidí určitě poprvé. Stoupání je sice velmi náročné a extrémně prudké, ale poměrně rychle se dostáváme na rovinu, kde kličkujeme mezi slatěmi. Kdosi líčí výjev z filmu Král Šumavy, kde po Marii v bažinách zbyl jenom šátek. Aniž by to tak bylo míněno, je to výborný impuls - děti mimoděk přidávají do kroku. Když se Pepa asi poosmnácté zeptá, jak je to ještě daleko, paní učitelka Anderlová už se neudrží: „Padesát kilometrů!“ Pepa kývne hlavou a poctivě šlape dál. Je to jasné, dítě nehledá PRAVDU, potřebuje ODPOVĚĎ!

            Za chvíli už se ocitáme na silnici vedoucí po hřebeni. Kamzičí stezka, jak jsme trasu překřtili, byla nezapomenutelným (netvrdím, že výhradně kladným) zážitkem. Do stěny Švýcárny téměř narážíme, jaká je tady nahoře mlha. Vrháme se po teplém čaji, převlékáme se do suchého. Včera se po mojí otázce, kdo mě v tuto chvíli nesnáší, zvedlo mnoho rukou (číšníka nevyjímaje). Dnes začínám: „Zvedne ruku ten…“ Les rukou je opět velmi hustý. Snad si to zítra vyžehlím lanovým centrem…
 

STŘEDA 27. 5. 2015 

            Vstáváme hodně brzy, abychom stihli včas odevzdat chatu v přijatelném stavu a ještě si užít dnešní den. Úklid probíhá bez problémů a celkem svižně, v určený čas odcházíme opět do Videlského sedla. Teploměr na Švýcárně ukazuje krásný jeden stupeň… Snad bude v nižších polohách lépe, aby nám na těch lanech moc nemrzly prsty. Na déšť raději ani nemyslím.

            Nasedáme a s napětím sledujeme oblohu. Když přijíždíme do Nové Vsi u Jeseníku, odkud nás čeká necelý kilometr na místo určení, probleskuje už sluníčko. Zdejší instruktoři nás ubezpečují, že pršet dnes nemá. Mají vše zorganizované přesně podle mých požadavků, dělí děti do skupin, pro čtyři, kteří nemají chuť „trápit se“ ve výškách, je připravena lukostřelba.

            Někteří třeťácí mají poněkud problém udržet koncentraci při instruktáži, ale po nástupu na trasu se zdá, že co potřebují vědět, je jim jasné. Pepča jde hned za Vašíkem a půvabně si pomáhají na plošinách u stromů, kde je potřeba být přece jen o nějaký centimetr vyšší, než jsou (i když požadovanou výšku těsně splňují, asi mají krátké ruce…). Nouze není ani o nevšední situace - zaseknutí, zamotátní, ale řešení se vždy najde a tak všichni, kteří mezi stromy nastoupili, dorazili až do cíle. Jsou také na sebe náležitě hrdí - Víťa natolik, že poté absolvuje celou cestu pod paní učitelkou s tím, že jí bude radit…

            Ti, kteří absolvovali svou trasu, se potom přesouvají na louku, kde mají dvě možnosti: buď seskok z věže (částečně volný pád, který se postupně mění v obří houpačku), nebo dlouhá lanová lávka. Milanův řev při seskoku je tak srdceryvný, že mám opravdu obavu, jestli není něco v nepořádku. Naštěstí se po pár zhoupnutích děsivý ryk mění v nesmělý smích.

            Bylo to velice zdařilé, i počasí nám nakonec přálo. Z pozice učitele jsem spokojená především s tím, že to všichni přežili ve zdraví. Největší odměnou je mi potom konstatování jednoho z třeťáků na cestě k autobusu: „Pani učitelko, já už vás mám zase rááád!“

            Pak už nás čeká jen nasednout a zamířit k domovu. Před Hradcem se ozývají hlasy toužící po toaletě či doplnění stravy a tekutin. Padá tedy rozhodnutí se slíbeným McDonaldem nečekat až na Rudnou, ale dát ho hned. Děti utrácejí zbylé peníze a pan řidič operativně vyhodnocuje situaci: umisťuje u vchodu do autobusu obří pytel na odpadky. Kdybych věděla, kolik odpadu vyprodukujeme po jedné návštěvě zmíněného řetězce, zavelela bych zastavit mezi poli…

            Od Poděbrad do Rokycan se velmi intenzivně bavíme sborovým zpěvem, rozjařené děti vymýšlejí další a další verze a sloky. Jednoznačným hitem akce se stává celkem slabomyslná, o to více chytlavá píseň Červenomodré ponožky.

            Od Plzně už jen řešíme všechny telefony, které nedokážou zavolat domů, v kolik přijedeme, protože je soustavným hraním jejich majitelé vybili. Situace nás ani moc neznervózňuje, protože dobře víme, že jakákoli informace z výletu se po Mrákově či Tlumačově šíří rychleji než lavina.

            Mým pohledem se nám to i přes tradiční nepřízeň počasí zase povedlo, i když přiznávám, že po fyzické stránce to byla nejnáročnější akce, kterou jsme kdy absolvovali. Díky všem zúčastněným za pohodu, která po celou dobu v Jeseníkách panovala. Zvolna začínám spřádat plány pro příští rok a v duchu doufám, že se zase najdou nadšenci, kteří s námi pojedou…

                                                                                              Lucie Formanová

Fotogalerie zde