Fotogalerie

Náhodný výběr z galerie

Náhodný výběr z galerie

Návštěvnost

Návštěvnost:

ONLINE: 4
DNES: 387
TÝDEN: 1165
CELKEM: 325674

Navigace

Obsah

EXPEDICE JAVORNÍKY

Až ke slovenským hranicím...

NEDĚLE 27. 5. 2018

Sraz máme „až“ v 7:45, s vědomím, že tentokrát se potlučeme do cíle opravdu celý den, tak ať jsme na to aspoň vyspalí do růžova. Letos snad poprvé vůbec nikdo neomarodil, a tak v 8:00 opouští Mrákov autobus zaplněný do posledního místa. Cesta probíhá hladce a asi po 4 hodinách a jednom ztláskání žaludků v McDonaldu parkujeme před jihlavskou zoologickou zahradou.

Je vedro, nicméně zastávka určitě stojí za to a kde nepomůže stín, prospěje ledová tříšť. Zdejší obyvatelé jsou tím vedrem trochu zvondaní, ve výbězích se dost často povalují, největší aktivitu vykazují vydry – ty se u toho mohou koupat… Naše srdce si ale nejvíc získávají dvě dvouměsíční tygří sestřičky – hned bychom si je vzali s sebou!

Asi po dvou hodinách se pouštíme do druhé části cesty. Poté, co sjedeme z dálnice, věnujeme se sborovému zpěvu. Když se trasa začíná kroutit, Honza sebevědomě prohlašuje: „Už tam budem.“ „Tys tady už někdy byl?“ ptá se kdosi, vzápětí je nekompromisně uzemněn: „Ne, ale jsou tu serpentýny, ne?“

Na závěrečný kopec musí pan Anderle podřadit a zhluboka se nadechnout. My se rychle pomodlíme a za chvíli už vystupujeme na Kohútce. Přesun k chatě už je maličkostí a za chvíli se zabydlujeme. Je krásně, po chutné večeři ještě mnozí vybíhají na hřiště a hned ztrácejí Viktorův fotbalový míč. Viktor je moc smutný, ovšem po lítém boji s kopřivami se daří Viktora potěšit. S večerkou účastníci nesouhlasí, to je však jediné, co s ní mohou dělat. Je třeba si dobře odpočinout před zítřejším programem.

PONDĚLÍ 28. 5. 2018

Ráno se zbytečně nezdržujeme, po snídani vyrážíme k autobusu a odjíždíme směr Napajedla. Náročný průjezd Zlínem řeší pan řidič po svém – ne všem účastníkům provozu se to úplně líbí, ale my jsme díky tomu v historickém hřebčíně včas. Prohlídka chovu anglického plnokrevníka trvá asi hodinu, dozvídáme se spoustu zajímavých věcí. Žáci vyšších ročníků se zajímají zejména o připouštění klisen a sexuální aktivitu hřebců. Mladší děti si hladí klisny, fotí hříbátka, takže si nakonec všichni přijdou na své.

Po exkurzi se přesouváme na nábřeží řeky Moravy a naloďujeme se na stejnojmenné plavidlo. Čeká nás hodinová plavba po řece a posléze části jednoho z Baťových kanálů. Výška pana učitele tentokrát nehraje v jeho prospěch a při proplouvání pod nízkým mostem málem přijde o hlavu. Nicméně vzhledem k žákům 9. třídy, kteří mimořádně projevili trochu dobrosrdečnosti vůči svému třídnímu učiteli, nakonec přežije bez úhony.

V raném odpoledni pokračujeme do Pulčína a v dáli hřmí. Zdá se, že hromobití ustupuje, můžeme tedy vyrazit. Cílem je přírodní rezervace Pulčínské skály, které jsou považovány za perlu Valašska. Kocháme se přírodou, ke skalnímu městu přicházíme shora. Naštěstí až po sestupu zjišťujeme, že cesta byla určena pouze pro výstup. O to jsme na sebe pyšnější. Pak už jen mírně klesáme a míjíme několik studánek. Přes hrozbu bouřky docházíme k autobusu suchou nohou a spokojeně odjíždíme do našeho přechodného domova.

Po večeři se historie opakuje. S tím rozdílem, že jde o míč školní a volejbalový. Liší se i ve výsledku, neboť i po úporném hledání trvajícím do soumraku je výsledek negativní. Plánujeme tedy pokračování na ráno a zbytek večera věnujeme ping-pongu a zpěvu.

ÚTERÝ 29. 5. 2018

Dnes ráno tolik nechvátáme, hledání míče má druhý díl. Po snídani už ale musíme vyrazit na výšlap, budeme si tedy muset počkat na díl třetí, doufejme závěrečný. Dnešní cíl je vlastně důvodem, proč jsme se sem vydali – doplnit si sbírku nejvyšších vrcholů sedmým skalpem – v tomto případě Velkým Javorníkem.

Naštěstí pofukuje, jinak by nám asi bylo horko. Víme, že letos to nebude příliš náročné – pouhých 20 km zvlněným hřebenem. K Malému Javorníku s námi dokonce pod dohledem své ženy šlape pan řidič! Asi za 2 hodiny relaxujeme u rozhledny na Stratenci. Výhledy jsou dechberoucí – na rozdíl od nedaleké Lysé hory, na niž jsme vystoupili před 4 lety, vidíme samou krajinu, žádný průmysl. Ještě bychom odpočívali, ale mraků přibývá a dle českých i norských meteorologů bouřky stále hrozí.

Na Velký Javorník už to dlouho netrvá. Někteří se těší tak, žeposledních 50 metrů berou sprintem (Viďte, Víťo a Honzíku?). Povinná chvilka fototeroru, foťák se nechce vyrovnat se samospouští a stále se hroutí. Nakonec to klapne a máme čas na kochání a zobání zeleniny, kterou nám připravili v hotelu.

Zpátky musíme stejnou cestou – kdybychom sešli dolů, pan řidič by musel objet půlku republiky, aby nás vyzvedl. Černá mračna hrozí stále, přidáváme do kroku. Někteří běží až 7 kilometrů – ne že by se báli, ale jsou to zdatní sportovci a považují jogging se zátěží zasoučást tréninku. Teta Jaruška osiří v čele pelotonu, neboť ostatní dospělí musí poskytnout první pomoc zraněné vedoucí zájezdu. Ta potom asi 2,5 km pajdá a dále je odvezena chatařem za použití terénního vozu. Někteří se radují, že ve druhé části výpravy nebudou muset pochodovat. Marně.

Bouřce jsme se šťastně vyhnuli, nicméně po návratu se spouští déšť. Nikterak netruchlíme, můžeme se bez výčitek povalovat na pokojích po náročném 20kilometrovém výšlapu. Když se déšť utiší, pokračuje pátrání po volejbalovém míči. Úspěšným řešitelem je nakonec Jindra Kadlec. Ještě že k nám v září z Kouta přišel.

Část večera trávíme všichni pohromadě, pan učitel rozdává diplomy za výstup a gratulujeme také čtyřem statečným, kteří v minulých letech vystoupili v rámci školních turistických expedic na všechny expediční vrcholy, tj.Sněžku, Lysou horu, Praděd, Kralický Sněžník, Velkou Deštnou a Smrk. Jmenovitě jsou to Filip Kabourek, Milan Jarina, Josef Strádal a Kristián Váchal. Gratulujeme! Následuje volná zábava, zpěv, ping-pong, vybika a jiné.

STŘEDA 30. 5. 2018

Dnešní program má více variant. Společně se přesouváme do beskydských Trojanovic. Mnozí se noří do vzpomínek – před 4 roky jsme odtud šlapali 5 km do kopce s plnou polní. Většina se zde připravuje na adrenalinový zážitek v podobě absolvování jedné z tras místního obrovského lanového centra. Kdo si tímto způsobem zvyšovat hladinu adrenalinu nepotřebuje, vyráží na adventure golf – hřiště podobné minigolfovému, jen překážky jsou větší a podobné klasickému golfu. Mj. ještě po týdnu se některé účastnice dohadovaly, jednalo-li se o trávník přírodní, či umělý.

Odpolední program je rovněž variabilní. Kdo pojímá zdější pobyt více turisticky, odebírá se lanovkou na Pustevny a dále pokračuje přes Radhošť do Rožnova. Zde exceluje Rozárka, jejíž láhev s pitím se bezmocně řítí z lanovky dolů ke dvěma červeným kšiltovkám, které zřejmě mají velkou žízeň… Dalším zaznamenáníhodným momentem je krátké bloudění, které je jednohlasně dáváno za vinu Klubu českých turistů.

Skupina kulturychtivých se z Tarzanie přesouvá do Valašského muzea v přírodě, konkrétně do jeho části zvané Dřevěné městečko. Zde máme možnost prohlédnout si exteriéry i zařízení historických roubených staveb pocházejících z Valašska, nevyjímaje kostel, několik krčem apod. Mnozí se věnují nákupu suvenýrů a občerstvení, které ne všem udělá úplně dobře. Problém je naštěstí vyřešen dřív než v autobuse.

Nakonec se obě skupiny šťastně shledávají a těší se na večeři do „domovského“ Portáše. Tam nás čeká rajská a po ní opět venkovní řádění, pinčes a zpěv. Večerka se dnes drobet protahuje, ale všeho s mírou – domácí v prvním patře bydlí a jejich děti musí ráno do školy…

ČTVRTEK 31. 5. 2018

Dnes si naposledy vychutnáváme zdejší bohatou snídani, balíme, uklízíme. Za úklid i celkový pobyt jsme pochváleni a to nám dělá dobře. Srdečně se loučíme a shodujeme se na tom, že to byl v historii „horských expedic ZŠ Mrákov“ jeden z nejvydařenějších pobytů.

Po nezbytné hromadné fotografii na terase hotelu se neochotně sbíráme a odcházíme vstříc autobusu. Naposledy sjíždíme drsný krpál z Kohútky, brzdy stále fungují, je to dobré. Je před námi asi 3hodinová cesta do Medkových Kopců u Hlinska, kde nás čeká Peklo!

To nastává přesně v momentě opuštění autobusu na odlehlém parkovišti. Venku je na chcípnutí, ještě že do toho pravého pekla jdeme lesem. Jsme tu brzy, prohlídku s čertími průvodci máme objednanou až za hodinu, usazujeme se tedy v pekelné restauraci a využíváme zde poslední zbytky kapesného.

Po zaplacení posledního účtu se nás ujímá čertice středního věku, vypadá docela mírumilovně. Deváťáci zprvu obracejí oči v sloup, nicméně postupně roztávají stejně jako my dospělí, kteří jsme úplně netušili, co od tohoto – poměrně nákladného – představení očekávat. Herecké výkony čertů a čertic, kterých je dohromady pět, jsou opravduexcelentní. Jsou pohotoví, výborně improvizují a rovněž se jeví jako dobří psychologové, protože charaktery těch, které vtahují do děje, mnohdy trefují s nevídanou přesností. Procházíme několika patry pekla zbudovaného (mimochodem řemeslně velmi kvalitně) ze dřeva a kovu, navštěvujeme mj. pekelnou školu, hospodu, chodbu hříchu a další. Ochutnáváme pekelné jídlo a nápoje (nepřejte si vědět, jak je tady nazývají), studujeme v čertí škole, hříšníci (pana učitele nevyjímaje) jsou potrestáni pekelnými nástroji za své hříchy…

Nakonec nás mrzí, že tahle hodinová estráda skončila. Moc jsme se nasmáli a duševně i fyzicky občerstvili před dalšími stovkami kilometrů, které nás čekají.

Vracíme se vedrem k autobusu a co nevidíme – náš pan řidič u silnice stopuje! Solidarita mezi šoféry velkých vozidel zřejmě ještě nevymřela, po chvíli odbočuje na parkoviště malý náklaďák. Naštěstí se potvrzuje domněnka, že jde pouze o baterii, a s pomocí kabelů se nám daří nastartovat. Pokračujeme tedy směr domov, jediný háček jev tom, že by v nastalé situaci nebyl úplně dobrý nápad vypínat motor. Proto ze slíbeného „mekáče“ není nic, na benzíně pouze rychlý výsadek na toaletu, nákup croissantů proti smrti hladem a frčíme domů.

Se setměním se vyloďujeme v cíli, spokojení, jak se nám to povedlo, a už teď natěšení na další ročník…