Školní výlety - EXPEDICE BESKYDY 2014

Dny před odjezdem a především poslední noc jsou tentokrát překvapivě klidné - povodeň totiž letos přišla o týden dříve, takže nemusíme do poslední chvíle řešit, jak a zda vůbec se nám podaří dojet na místo určení. I tváře rodičů na mrákovském parkovišti letos nevykazují známky tak hluboké zasmušilosti, a - světe div se - tři minuty před plánovaným časem odjezdu jim už zvesela máváme z oken odjíždějícího autobusu.

            Cesta probíhá vesele a bez problémů, močové měchýře se nám daří držet na uzdě až někam k Jihlavě, kde už ovšem někteří, i vlivem kvality brněnské dálnice, toho mají dost. Zastavujeme na krátkou pauzu, kterou je osazenstvo schopno a ochotno dodržet. Stejně tak tu druhou za Brnem, a to i přes velké lákadlo v podobě McDonaldu. Potom už frčíme až na konečnou - do Trojanovic k hotelu Ráztoka. Tam jsme o půl hodiny dřív oproti plánu, čili ideál. Vystupujeme, chystáme se na první boj s nadmořskou výškou. Kvituji s radostí, že vybavení většiny účastníků od loňského roku zaznamenalo změny k lepšímu, a to jak na poli obuvi, tak na poli zavazadel (jen některé maminky to musí ještě trochu vypilovat…).

            Čeká nás 520 výškových metrů a děti vyrážejí jak dostihoví koně ze startovních boxů. Trochu škodolibě si v duchu brblám cosi o těch, které ten smích brzy přejde, a jsem opět mile zaskočena tím, že krize se nekoná. Ve výborném čase vycházíme na hřeben, z něhož se nám otevírá nádherný výhled na Soláň. Cíl dnešního pochodu - horský hotel Radegast, který bude teď po tři noci naším domovem - je na dohled.

            Ubytování probíhá bez problémů, jen hoši z páté třídy, zvyklí zřejmě na all inclusive pobyty v zahraničí, přicházejí s lakonickým požadavkem: "My bysme prosili vyměnit pokoj." Částečně se nám daří vysvětlit, že porouchaná polička ve skříni je v turistické chatě na hřebeni hor ještě v normě a že až budou o 4 roky starší, tak se také dočkají pokoje s televizí jako letošní deváťáci…

            Vybalujeme, odpočíváme. Cedule na dveřích obou koupelen "PROSÍME, ABYSTE Z TECHNICKÝCH DŮVODŮ ŠETŘILI VODOU" je nepřehlédnutelná, proto jsem lehce zaskočena, když zevnitř vychází už asi osmá dívka s turbanem kolem hlavy. Odbourali jsme kozačky, obrovské krosny, igelitky v ruce, na zbytečném mytí vlasů budeme muset ještě zapracovat…

            Večeře bezezbytku naplňuje obavu některých z nás, že vzhledem k lokalitě by se mohla strava přiblížit slovenským specialitám. Naštěstí všem, kterým nepůsobí zvláštní potěšení konzumace bryndzy či zelí, personál ty halušky udělal nasladko, takže se najedli všichni. Potom už jen plán na zítřek, pár písniček s kytarou a honem na pokoje - zítra nás čeká nejnáročnější den, tak ať jsme fit!
 

Pondělí 2. června

            Po překvapení z nedělního večera, kdy většina pokojů při obchůzce ve 22.00 už spala, nás čeká dnes ráno ještě jedno - většinu osazenstva musíme v 6.45 budit! Po luxusní snídani skládající se z mnoha sladkého i slaného se scházíme před chatou a vydáváme se vstříc dnešnímu dobrodružství. Před výstupem na Lysou horu, nejvyšší vrchol Beskyd, musíme zase slézt těch 520 výškových metrů dolů, abychom dosáhli autobusu, který nás převeze na její úpatí.

            Tam se dostáváme za necelou hodinu, s poznáním, že obcí s názvem Krásná může být v jediném okrese hned několik. Nakonec ale nalézáme tu pravou a po žluté turistické značce se po chvilce vydáváme hoře vstříc. Čeká nás nyní ještě větší sousto než včera - 823 výškových metrů vzhůru.  Na startu mrholí, ale to nás (zvláště ty, kteří šli loni v lijáku, vichru a mlze na Sněžku) nemůže rozházet - nefouká, je teplo, co víc si přát.

            Skupina se samozřejmě roztahuje, ale i Kuba, který není velkým chodcem a jel s námi hlavně kvůli návštěvě kopřivnické Tatrovky, šlape vytrvale. Ono mu vlastně ani nic jiného nezbývá…

            Asi půl kilometru před cílem se nám několikrát zjevuje vysílač postavený na vrcholu, když zrovna zafouká a mlha se na chvilku rozestoupí. Víme, že mnozí na nás právě u něj čekají, a tak přidáváme plyn, aby neprochladli. Konečně na místě! Ještě všechny rychle spočítat a hurá do hospody - je sklepní, malá, ale hlavně vyhřátá a otevřená. Limonáda, čaje, guláš, česnečka, to je blaho. Však si to zasloužíme.

            Relaxujeme asi půlhodinku, nikomu se nechce odcházet, ale harmonogram je neúprosný. Motivace navíc dost veliká - pokud budeme zpátky v Trojanovicích včas, stihneme lanovku na hřeben a k chatě půjdeme po rovině! Ještě nákup nezbytných pohlednic a turistických známek a už si to štrádujeme po červené dolů. Tam už je připraven pan Anderle se sokolským autobusem, před nímž při čekání na ostatní zodpovídáme několik dotazů, kdeže to ten Mrákov vlastně je.

            Díky šoférovi, který je jako vždy ochoten nás odvézt i tam, kam se za normálních okolností dostane s bídou osobák, stíháme lanovku dokonce předposlední, nikoli poslední, jak bylo původně v plánu. V davu je cítit lehká nervozita, víc než polovina účastníků pojede poprvé v životě. Opět musím hrdě vyzdvihnout jednu z maličkostí, na které naše škola může být hrdá - naprosto automaticky se děti dělí do dvojic tak, aby ti nejmenší nebo ti, kteří mají strach, cestovali pod ochranou starších spolužáků. I díky tomu zvládáme nástup i výstup bez sebemenších problémů, "teta Ivana" statečně zkřehlými prsty fotí každou dvojici před cílem, aby mohli všichni rozšířit svá rodinná alba o další atrakci.

            Od lanovky procházíme kolem vyhořelého Libušína, je to smutný pohled. Nezbývá, než držet palce, aby se co nejdříve našly prostředky na jeho rekonstrukci. Vzdálenost k chatě jsme si lanovkou sice o moc nezkrátili, zato jsme si ušetřili pořádný kopec. A navíc, kdo se nevyfotil u sochy Radegasta, ten jako by v Beskydech ani nebyl!

            No a než jsme se nadáli, už sedíme u svíčkové. Je luxusní, mnozí neodolají štědrému přídavku. Potom distribuce diplomů, plán na zítřek a volná zábava. Ve 20.00 se skupinka zpěvuchtivých schází na pár písniček, než paní učitelce úplně odcházejí hlasivky. Večerka jako včera, děti proti nařízeným časům ze zvyku protestují, nicméně když je ve 22.00 obcházíme, většina spí jako dudek…
 

Úterý 3. června

            V noci nám na plechový parapet vytrvale  bubnují kapky deště, světla z údolí, která jsme ještě večer pozorovali z oken jídelny, zmizela neznámo kam. Ještě kolem půlnoci si říkáme, jak je to fajn, jen ať se to vyprší v noci. Kolem třetí potom, že už by mohl déšť slábnout. No a po budíčku už jen "Za co, pane Bože, za co…"

            Mozek roztáčí závity. Jak to uděláme. Lanové centrum v dešti je nebezpečné, i když mě provozovatel, zřejmě s vidinou nezanedbatelného výdělku, utvrzuje o opaku. Naštěstí ale přiznává, že odpoledne mají kapacitu volnou. Hurá! Tak tedy pláštěnky, zbytky dobré nálady a střemhlav dolů k autobusu. Dopolední cíl: Muzeum Tatry v Kopřivnici. Jde to bez remcání a v mnohých případech i s písničkou na rtech, co víc si přát.

            Do muzea máme připravené "Dráčky Tatrováčky" - pracovní sešity, abychom tu jen tak nebloumali. Kupujeme vstupenky a za chvíli se již dvojice vydávají na zvídavou pochůzku. Kdo má hotovo a dopravní prostředky ho až tolik nelákají, přechází do neméně zajímavé vedlejší expozice věnované manželům Zátopkovým. Po několika příjemně strávených hodinách vylézáme ven a jásáme - neprší! Přesouváme se tedy zpět do Tarzánie - lanového centra a asi největšího lákadla letošního výletu do hor.

            Tarzánie nabízí několik tras, od dětské přes juniorskou až po různě obtížné cesty pro dospělé. Dělíme se do skupin podle výšky a sportovních schopností, Helenka s Kubou zůstávají raději nohama pevně na zemi, tak nás alespoň má kdo povzbuzovat. Navlečeme postroje, krátká instruktáž a jdeme na to! Za sebe coby pokořitele zelené trasy (středně obtížná pro ty, jejichž výška je alespoň 140 cm) musím říci, že to vůbec není legrace. A před Martinem, Tomášem a Honzou, kteří si troufli na černou, hluboce smekám. Zároveň jsem hrdá na to, že personál lanového centra nemusel ani jednou někoho z naší skupiny zachraňovat po žebříku, což vím, že je při zdejším prázdninovém  provozu naprosto běžné.

            Když má i poslední lanolezec pevnou půdu pod nohama, koukám na hodinky a zjišťuji, že za půl hodiny jede lanovka na Pustevny. V itineráři byl sice pěší výstup, ale jak známo, plán je živá věc. Sděluji to tedy dětem a myslím, že takový aplaus jsem ještě nikdy nesklidila… Za chvíli už zcela zkušeně nasedáme na dvojsedačku a drkotáme vzhůru.

            Na podivně fialové rizoto k večeři hledíme trochu s nedůvěrou, ale kdo má odvahu ochutnat, neprohloupí. Nakonec kuchařky nestačí přidávat. Na rizoto s červeným zelím opravdu zvyklí nejsme, ale co - jiný kraj, jiný mrav, hlavně že nám chutná! A chutná i spánek, zase zcela zasloužený.

Středa 4. června

            Dnes opět docela včasný budíček, snídaně. Z úklidu pokojů máme trochu obavy, neboť, zvláště u některých hochů, to po těch třech dnech nevypadá o moc líp než po výbuchu atomové pumy. Odpadkové koše přetékají nesmyslnými předměty, jako jsou naříklad obaly od produktů fastfoodových řetězců apod. Musíme vyvinout lehký nátlak, aby byl tento stav napraven. Přece jen, doposud jsme byli všude jen a jen chváleni, proč si to poslední den zkazit?

            Nakonec je vše jakžtakž v pořádku a s mírnou časovou prodlevou vyrážíme v plné polní směr sedlo Pindula, kde by na nás měl čekat autobus. Ještě nezbytné hromadné foto u Kaple sv. Cyrila a Metoděje na Radhošti a pak vzhůru dolů.

            Konečně je pěkně, polojasno, chvílemi hřeje slunce skoro až moc. Batohy se u autobusu s žuchnutím řítí k zemi, dál už (na rozdíl od nás) nepůjdou. Pijeme, svačíme tatranky. Nikdo se nekochá malebnou přírodou, všichni využívají k odpočinku sedačky ve vydýchaném autobuse. "My už nemůžéém!" ozývá se z jeho útrob. Nasazuji nejtěžší kalibr: "Kdo nevyjde na Javorník, nejde do mekáče!" "Tak jó!" bere mi ozvěna vítr z plachet. To jsem věru nečekala, na to nějak nemám odpověď. Nakonec mi ji dávají sami od sebe - vylézají ven, pochvalují si, že jim bez batohů narostla křídla.

            Na novou rozhlednu na Javorníku je to pouhých 360 výškových metrů, slunce svítí, ptáci cvrlikají… Jsme tam, ani nevíme jak. Déle než výstup potom ovšem trvají paní provozní ty párky a hranolky v turistické chatě. Tady se zastavil čas. Po ukojení největšího hladu už se spouštíme střemhlav do Veřovic - je nejvyšší čas.

            Odtud vyjíždíme oproti plánu asi s hodinovým zpožděním, které prudce narůstá v zácpě na dálnici u Brna. Ani pokusem projet Brno mimo dálnici mnoho nevyděláme, a tak přibývají další drahocenné minuty. Je jasné, že tohle už nedohoníme, a já stojím před dilematem - McDonald ano, či ne? Nemůžu jim to udělat. A oni to vědí, takže když do rozhlasu sděluji, že vzhledem k nabranému zpoždění se zastávka v mekáči nekoná, vůbec nikdo mi to nevěří…

            Na závěr se už budu jen opakovat - to se to cestuje, když má člověk takové pasažéry. Neremcají, chovají se slušně a my dospělí jen sklízíme ovace. Kéž by to tak bylo vždycky. Na závěr bych jménem svým i mých kolegů Barbory Anderlové a Davida Pinkra chtěla poděkovat rodičům, kteří byli s námi, za intenzivní a velmi platnou pomoc, a v neposlední řadě rodičům, kteří neváhali (nebo možná váhali, ale nakonec se rozhodli) svěřit nám své báječné děti. Za rok AHOJ!

                                                                                              Lucie Formanová