Fotogalerie

Náhodný výběr z galerie

Náhodný výběr z galerie

Návštěvnost

Návštěvnost:

ONLINE: 1
DNES: 18
TÝDEN: 18
CELKEM: 378614

Obsah

EXPEDICE SNĚŽKA 2013

Lucie Formanová: EXPEDICE SNĚŽKA 2013

Neděle 2. června, předvečer odjezdu

            Nebývá zvykem začínat cestopis událostmi, které se staly ještě před odjezdem, ale tentokrát učiním výjimku - přemýšlivým čtenářům je důvod jistě zřejmý, ti pomalejší pochopí záhy. Již čtvrtý den jsou na nás totiž ze všech světových stran chrleny informace o dalších katastrofálních povodních, které postihly střední Evropu, Českou republiku nevyjímaje. My máme to štěstí, že naši otcové, dědové i další pokolení předků nepostavili své domy v záplavovém území, takže bezprostředně se nás tato problematika netýká. Nicméně si přestávám být jistá, že cestovat přes celou republiku s plným autobusem dětí je v tuto chvíli úplně dobrý nápad. Celé odpoledne a večer sedím u internetu sledujíc aktuální informace a zároveň obdivuji rodiče budoucích účastníků, že mě nebombardují co pět minut svými dotazy. Jestli byli opravdu tak nad věcí nebo jen nechtěli obtěžovat, to už se asi nedozvím.

Pondělí 3. června

            Je 5 hodin ráno a po bezesné noci, kdy jakoby zpovzdálí vnímám bubnování trvalého deště do střešního okna nad svou hlavou, opět zasedám k internetu. Zjišťuji, že od včerejška se nic zásadního nezměnilo a cesta je průjezdná po celé své délce. V duchu děkuji své ničím nepodložené prozíravosti, že jsem k výstupu na nejvyšší vrchol republiky zvolila západní přístupovou cestu přes Špindlerův Mlýn. Pec pod Sněžkou je totiž vzhledem k záplavám ve Svobodě nad Úpou nedobytná. V 5.30 tedy s vědomím, že se sice nevystavujeme závažnému nebezpečí, nicméně hrozba nepohodlí v podobě objížděk, pokračujícího deště či nízkých teplot je více než pravděpodobná, docházím k zásadnímu rozhodnutí: JEDEME!

            V plánovaném čase srazu jsou mimo dvou přihlášených, kteří omarodili, na místě všichni včas. V tuto chvíli neprší. Rodiče se, pravda chvílemi křečovitě, usmívají. Jsou nejspíš také krapet nervózní, ale když už se rozhodli nám děti svěřit, nezneklidňují nás, jen naznačují, jak budou držet palce. Po dvaceti minutách, zcela podle plánu, se už 38 mrákovských žáků, 4 učitelé a pan řidič s manželkou vzdalují své domovské obci a hledí vstříc věcem příštím.

            Ty se "vybarvují" již za hranicemi Horšovského Týna, neboť odtamtud nás opět provázejí provazy deště. Cestou míjíme řeky rozlité do okolí a litujeme všechny, kteří v tuto chvíli mají daleko větší starosti než my. Trochu se děsíme průjezdu Prahou. Ten není úplně hladký, ale vzhledem k okolnostem ho považujeme za královský. Zhruba v době, kdy obdivujeme Trosky mihnoucí se za okny autobusu, si začínáme sugerovat, že už se vlastně klube sluníčko a že vidíme kousek modré oblohy… Asi po pěti hodinách cesty, přerušené pouze dvěma zastávkami na toaletu (kde pokaždé nekompromisně dívky okupují i pánské buňky a veškeří zájemci opačného pohlaví nepatřící k naší výpravě mají zkrátka smůlu) vjíždíme na autobusové nádraží ve Špindlerově Mlýně. Jsme rádi, že jenom mrholí, ale nepříjemně nás překvapuje jeden z živlů, s kterým jsme jaksi nepočítali - silný nárazovitý vítr. Protože prostředí znám, začíná mi naskakovat husí kůže - neklamná známka toho, že by mohlo být něco špatně. Bohužel intuice mě nezklamala - z důvodu příliš velkého větru je lanovka, kterou jsme se měli svézt na Pláň a ušetřit si tak 500 výškových metrů, mimo provoz. Pro jistotu si to ověřujeme u personálu, paní nám sděluje, že prognóza je špatná a pravděpodobně dnes již nepojedou. Smutně tedy odhazuji důkladně vypracované lejstro, které nás opravňovalo k využití slevy, a vysvětluji dětem, jak je báječné, že lanovka nejede, protože teď zažijí opravdové dobrodružství. Starší ročníky mě sjedou dobře známým pohledem značícím, že tohle už tady bylo, ale s mladšími to vypadá nadějně - nahazují batohy, sahající některým pomalu po kolena, a v pěkném čtyřicetihlavém štrúdlu opouštíme dolní stanici lanové dráhy vstříc nečekaným zážitkům.

            Na první křižovatce, kde můžeme volit ze dvou tras, dáváme přednost Staré Bucharově cestě vedoucí po červené turistické značce. Chvíli je nám divné, že jdeme po zelené, ale dle mapy má červená vést podle hotelu Panorama, který míjíme. No, po nějaké době pochopíme, že červená se nám asi neukáže. Je to v podstatě jedno, vedou tam obě, ale Tomáš Bezděk nezklame, když procedí mezi zuby: "Neměli jsme jít jinudy?" Měli, Tome, ale nech si to pro sebe….

            Nemůžeme si stěžovat - není nám při stoupání zbytečné vedro, neprší, asi na půl minuty se dokonce proklube sluníčko. Stoupáme podél Svatopetrského potoka, díky trvalému dešti pěkně zurčícího, v okolí několik malých vodopádů, hotová idyla. Horský chodník se stává prudším a prudším, občas zaslechneme nějaký povzdech, nicméně osazenstvo šlape jako dobře namazané hodinky. Akorát družný hovor se u některých postupně mění ve zvuky charakteristické pro jedince, kteří nemohou popadnout dech…. Postupně ubývá vzrostlých smrků ve prospěch kleče, další známka toho, že jsme zdolali solidní převýšení a odměna v podobě horské chaty s restaurací je na dosah. Pomalu se ztrácíme v mracích a pak zčistajasna Výrovka 30m od nás!

            Jsme dnes zřejmě jediní, kteří dorazili. Místní obsluha přesto vypadá, že z nás v sedmém nebi zrovna není, ale nám je to fuk, hlavně když uvaří čaj, prodá hranolky, Colu, turistické známky. Čas nás netlačí, v klidu posedíme a s vědomím, že nás čekají poslední 2 kilometry, vyrážíme zdolat poslední úsek dnešního putování. Počasí se za tu půlhodinku stihlo docela slušně pokazit, ale co, vždyť už tam budem. Po několika stech metrech, kdy v mlze vidíme sotva paty jedinců jdoucích před námi a tvář nám bičují krupky vodorovně hnané silným větrem, nás přechází humor. Když potom do Luční boudy, která se na 3 dny stane naším dočasným domovem, div nenarazíme (zejména ti obrýlení, kteří bez stěračů nemají šanci), nadšené výkřiky neznají konce. JSME TADY!

            Zařizuji ubytování a od personálu se dovídám, že ze čtyř škol, které se měly dnes ubytovat, jsme jediní stateční. Dvě další nevyjely ani z depa a ta třetí učinila neúspěšný pokus přes Pec pod Sněžkou.

            Zabydlujeme se v pokojích, které má problém najít i recepční. Chata je rozlehlá a členitá, takže není úplně snadné se zorientovat. "Pánský" pokoj je šestnáctilůžkový - to bude něco. Jsme zvědaví, jak se tam kluci s několikaletým věkovým rozdílem porovnají. Hned v sousedství je místnost určená pro turisty, kteří chtějí jen přenocovat ve spacáku. V tuto chvíli je neobydlená a kluci ji dostávají jako hernu. Zaměstnanci netuší, že si touto velkorysou nabídkou podepisují svůj ortel, aspoň pro dnešní večer a zítřejší ráno. Nemenší velkorysostí je nabídka vysušení svršků v bubnových sušičkách. Je toho několik obrovských košů na prádlo, které jsou díky míře nasáklosti oděvů tak těžké, že je jedna osoba ani neunese.

            Po hodinovém odpočinku se suší, ohřátí a odpočatí scházíme na večeři. Svíčková v nás mizí jak v bezedných studnách. Po krátkém proslovu na téma statečnosti a houževnatosti našich báječných žáků číšníci roznášejí zmrzlinové poháry. Vysvětlujeme dětem, že si na ně svým pochodem vlastně vydělaly - za lanovku jsme ušetřili skoro 4 tisíce korun!

            Zbytek večera je věnován volné zábavě s tím, že se budeme snažit zahnat výletníky co nejdříve do peřin - přece jen, to, kvůli čemu jsme tady, nás teprve čeká. Kluci si ve své herně kopají, někteří se v další z odpočinkových místností věnují kulečníku či stolnímu fotbálku. Je tu ještě posilovna, ale o tu se kupodivu nikdo nehlásí…

            V devět hodin "ukládáme" naše svěřence do postelí. Noční garderoba je velmi různorodá, od luxusních pyžámek až po - "Pani učitelko, vy jste říkala, že stačí spoďáry a tričko, a já jsem tu teď jako socka!" Nejsi, Anetko, naopak jsi správně uposlechla pokynu a s malým batohem se ti nahoru šlapalo líp, než těm modelkám… Pohybovat se "v negližé" po celé chalupě zejména děvčatům nečiní sebemenší problém a my jsme opravdu rádi, že ostatním školám cestu do Krkonoš zmařila povodeň. Jinak bychom se díky snaze o to, aby ladné křivky našich dívek zůstaly skryty před zraky pražských gymnazistů či jičínských puberťáků, asi moc nevyspali.

Úterý 4. června

            Faktický budíček se dle předpokladu s tím plánovaným míjí v řádu hodin - chtěli jsme vstávat v půl osmé, kluci duní v herně už od šesti. Účinnost napomínání naopak nepřekračuje řád vteřin, takže výsledkem pomyslného souboje učitelé versus žáci je zabavení míče. Od sedmi se nám intenzivně sbíhají sliny, protože se z podzemí line vůně čerstvého pečiva - Luční bouda má vlastní pekárnu, jejíž věhlas už pár desetiletí překračuje hranice regionu. V osm hodin jsme konečně vpuštěni ke snídani. Dokonalost teplých rohlíků a borůvkových koláčů se nedá popsat slovy, to se musí zažít!

            Konzultace s neobyčejně ochotným místním osazenstvem nám rýsuje kontury dnešního dopoledne. Poštovna na Sněžce je zavřená, protože její obsluha likviduje následky záplav v Horním Maršově. Okamžitě lituji všechny děti, které sbírají turistické známky - vždyť málokterá je zrovna tak cenná jako ta z nejvyšší hory republiky! Pořád si ještě těžko zvykám na to, že tady nic není problém - turistické známky nám číšník z Luční boudy zakoupí a pošle poštou. S uzavírkou Poštovny souvisí i další starost - doufali jsme, že se tam budeme moci občerstvit a zahřát. Na vrcholu je otevřená pouze polská bouda, ovšem opět žádný průšvih - majitel Luční mi na dobré slovo půjčuje 300 polských zlotých, abychom mohli dětem koupit aspoň čaj. "Co neutratíte, přineste zpátky, pak se vyrovnáme." Takže díky moc, zahájení výstupu již nic nebrání a vrcholuchtiví turisté z Chodska se, opět v mlze a zimě, šikují před chatou.

            Neprší a nefouká, co víc si můžeme přát. Zatím jdeme po rovině, s minimální zátěží, kocháme se Úpským rašeliništěm a šlapeme po chodníku vybudovaném nad ním. U Slezské boudy na polské straně Krkonoš dáváme malou pauzu. Chvíli nám není úplně jasné, proč většina dětí stojí hluboce rozkročena. Méně chápavým je to stručně vysvětleno - jak často se nám poštěstí stát jednou nohou v Čechách a druhou v Polsku?

            Za Slezskou boudou se začíná chodník prudce zvedat a řečeno s klasiky se odděluje zrno od plev. Zatímco tempo některých neklesá, ti méně trénovaní stěží popadají dech a sunou se kupředu s vypětím všech sil. Mlha houstne, bůhví, jestli ze společné fotografie na vyhlídce (vnímavý čtenář si jistě dovede představit, co jsme z ní asi tak viděli) vůbec něco bude. Pokračujeme dál, a když zadní řady uslyší jásot těch vpředu, povzbudí je to, zapnou turbo a za pár minut jsme všichni na místě!

            Čas máme vynikající, není kam spěchat. Usazujeme se tedy v polské restauraci, abychom zvenku uschli a zevnitř se prohřáli čajem. Je tady pozoruhodný polský Krakonoš, který za nemalý peníz prodává certifikáty potvrzující přítomnost turisty na Sněžce, a potom další zajímavý úkaz - pán sedící u vchodu za stolem s nabídkou pláštěnek. Po celou dobu, co tu trávíme, nedělá nic jiného, než že sedí a ne zrovna dvakrát nadšeně pozoruje ruch v lokálu. Jeho nejpodstatnější funkci pochopíme až v momentě, kdy se paní učitelka Duffková pídí po tom, komu zaplatit na dveřích avizovaný poplatek za toalety. Docela dobrý džob, co říkáte?

            Když začínáme uvažovat o tom, že se zvedneme, přichází velká skupina polských středoškoláků. Oblečeni jsou tak, jako by je právě vytáhli ze školních lavic, a taky se podle toho tváří. Nás ovšem zaujala jiná věc - že jsou podstatně vlhčí, než jsme byli při zdolání vrcholu my. Postupně s kolegy vylézáme před chatu a zkoumáme počasí. Názory na intenzitu deště se různí, na jednom se však shodneme - prší! Dokonalosti vrcholových fotografií tak už zřejmě nebude chybět vůbec nic…

            Šikujeme se do útvaru a snažíme se při tom jednak žádné dítě neztratit v mlze, druhak objevit v tomto mléčném oparu někoho, kdo by byl ochoten nás vyfotit. Nevidím nic, ale jdu za zvukem a objevuji několik dělníků o cosi se snažících pár metrů od nás. Přijde jim trochu směšné se v tomhle počasí fotografovat, což je způsobeno nepochybně tím, že nejeli pět hodin přes zatopenou republiku, aby mohla jejich noha spočinout na tak významném místě. Nicméně jinak jsou ochotní, když jim prý potom pomůžeme postavit lešení, rádi nás vyblejsknou.

            Z lešení nakonec sešlo, déšť houstne, tak se nás pánům zželelo. Nasazujeme pláštěnky a rychlým krokem šupeme dolů. Volíme tentokrát delší, ale technicky méně náročnou cestu. Tam, kam nesahají pláštěnky, jsme do deseti minut mokří až na kost, možná i proto tempo stále stoupá. Když se mě asi v půli cesty ti nejmenší ptají, kam pojedeme příští rok, několikrát se ujišťuji, že jsem nepřeslechla otázku. Ale konec dobrý, všechno dobré. Jsme "doma". Sběr mokrého prádla už se pro nás stává rutinní záležitostí, tentokrát jsou koše ještě podstatně těžší.

            Protože je teprve rané odpoledne, scházíme se v restauraci a děti se odměňují různými pochutinami, jimž jednoznačně vévodí hranolky s doplňky v podobě kečupů, tatarek a podobně zdravých dobrot. Jít ven je prakticky nemožné, takže se nabízí otázka, co s načatým odpolednem. Opět nám trn z paty vytrhne místní šéf - dohodne nám prohlídku pivovaru a sádek s místním sládkem. Ten nás potom (ve dvou skupinách) provádí spletitými chodbami místních sklepů (dozvídáme se, že sklepení je stejně hluboké, jako Luční bouda vysoká, a litujeme ty, kteří na tom před mnoha a mnoha lety pracovali). Zrovna probíhá výměna původních dvěstělitrových varen za pětisetlitrové, protože kapacita už nestačila a taky sládek bude mít při výrobě zdejšího zlatého moku zvaného Paroháč usnadněnou práci. Ochutnáváme slad a divíme se, že ten tmavý cutná jako káva. Děti litují, že nemohou ochutnat i něco více, a sládek je láká, ať přijedou s rodiči - ti by možná na rozdíl od učitelů přimhouřili oči. Prohlídku končíme u pstruhů a sivenů, které si zákazníci mohou přijít do sklepů sami vylovit a za 40 minut je budou mít na stole…

            V dalším mezičase se pohybujeme opět na trase kulečník - fotbálek - fotbal - hry na pokoji. Je úžasné pozorovat, jak se u kulečníku sejdou při jedné hře žáci druhé, čtvrté, šesté a osmé třídy - to se na velkých školách jen sotva zažije. Milý personál nás nikterak znechuceně, ale o to úpěnlivěji prosí, zda bychom mohli klukům zabavit dnes večer míč o něco dříve - mají pokoje totiž přímo pod naší improvizovanou tělocvičnou a chtěli by se vyspat lépe než minulou noc. Není problém, s Davidem (majitelem zmíněného míče) je snadná dohoda a sám jej vzorně odevzdává ve 20.00, jak bylo domluveno.

            Teď se ale ještě vrátím k podvečeru, který se nám podařilo vyplnit besedou s členem horské služby. Ta byla původně domluvená, ovšem včera jsme se dozvěděli, že všichni členové HS mají povodňovou pohotovost a asi to bohužel nevyjde. Opak byl pravdou i díky tomu, že horská služba má na Luční boudě jednu ze svých stabilních základen. Pán byl stálým zaměstnancem horské služby, kterých je, věřte nebo ne, v celých Krkonoších pouze dvanáct. Ty potom doplňuje 30 dobrovolníků a jejich budoucnost je nejistá, dokonce padají "shora" názory, že by horská služba měla být zrušena bez náhrady. Možná se jednou dočkáme toho, že každý náš výlet do hor bude doslova hazardem se životem… Zatím tomu ale tak není, naopak přednáška působí velmi uklidňujícím dojmem, když vidíme, jaké mají tito horalové vybavení a odvahu pomáhat mnohdy velmi nezodpovědným a neukázněným návštěvníkům. Několik úkonů souvisejících s pomocí raněným si děti také zkouší.

            Večeře je opět vynikající, tentokrát nám připravili pečené kuře s bramborem. Den se téměř naplnil, doporučujeme dětem zbývající hodinu využít mj. pro osobní hygienu. Přiznávám, že nemáme odvahu to detailně kontrolovat, ale věříme, že u některých se tak i stalo. "Uspávání" je dnes jednodušší než včera, děti jsou opravdu unavené a spánek mají dnes velmi zasloužený. Venku opět leje jako z konve.

Středa 5. června

            Ráno promnu oči a několikrát zamrkám, jestli mě nešálí zrak. Nedá mi to a budím kolegy, i přesto, že ještě nenastala stanovená doba budíčku. Z pohledu z okna jsme téměř v transu - svítí slunce! Vyrážíme do dalších prostor, jako jsou toalety, sprchy a schodiště, až konečně nacházíme správnou světovou stranu a spatříme Sněžku v celé své kráse. Nejsme zdaleka první - po schodech pobíhají děti s mobilem u ucha a křičí jeden přes druhého: "Mami, tati, já ji vidííím!!"

            Po opět vynikající snídani máme nějaký čas na balení a ještě než se definitivně rozloučíme, čeká nás opět kvůli povodním původně zrušený program - beseda se strážcem národního parku. Zaměstnanci parku měli pohotovost stejně jako členové horské služby, na přímluvu majitele chaty si na nás pán udělal čas dnes dopoledne.  Asi za hodinu jeho povídání spojeného s promítáním jsme zas o něco chytřejší a hlavně my učitelé spokojení, že toho naši svěřenci hodně věděli a nadšeně zodpovídali kladené otázky.

            Blíží se jedenáctá hodina, dobalujeme poslední předměty, které ještě nejsou v zavazadlech, předáváme pokoje a shromažďujeme se před chatou. Následuje velmi podstatná věc - společné focení s nejvyšší českou horou v pozadí. Ranní sluníčko už sice opět zalezlo za mraky, viditelnost však zůstala dobrá, tak přece jen neostrouháme. Po hromadné fotografii následují ještě třídy, hloučky, sourozenecké dvojice pro maminky… A už se vydáváme údolím Bílého Labe stále dolů.

            Dnes poprvé si ten pochod doopravdy vychutnáváme. Nemusíme moc dřít, protože jdeme celou dobu z kopce, nebojujeme s nepřízní počasí. Škoda jen, že horský chodník je kamenitý a tak místo na Labe musíme koukat spíš pod nohy. Jirka Pivoňka nás vybízí k tichu - chce si natočit na mobil šumění řeky. Paní učitelka slibuje, že si zítra záznam pustí ve třídě, aby přiblížili spolužákům intenzitu zážitků.

            Jako místo prvního odpočinku nám slouží terasa chaty U Bílého Labe, kde z vlastních či místních zdrojů posvačíme. Dál už, stále při řece, která už je v těchto místech docela dravá, vede asfaltová cesta. Je tady naštěstí zákaz vjezdu, můžeme se tedy stále roztahovat, povídat si, kochat se. To také činíme. Cestu si zpestřujeme půlhodinkou na interaktivním dětském hřišti s nevšedními atrakcemi a naučnými panely.

            A jsme u cíle. Ani nepíšu vytouženého, protože mnozí z nás by navzdory nepřízni počasí ještě zůstali. Pan Andrle, kterému (a i jeho paní) patří velký dík, že s námi celou akci absolvovali, už má nachystaný autobus. Zasedáme, prosby u zastávku u McDonald's ani nemusí být příliš úpěnlivé, děti si zaslouží, abychom jim vyšli vstříc. Tak se také stane, a pak už nejkratší cestou k domovu.

            Co říci na závěr? V první řadě jsme se, zdaleka ne v životě poprvé, přesvědčili, že plán je živá věc. A že když už to tak je, je báječné mít parťáky, které jen tak něco nerozhází. Že v krásném počasí umí jezdit lanovkou každej trouba. Ale MY máme zážitky, na které se nezapomíná…